BLOG

Nedávno jsem zažila nečekaně fascinující zkušenost. Při návštěvě hodináře k diskusi o starožitných hodinkách Cartier jsme nakonec rozebrali několik z nich. Náhle tyto neživé předměty oživly.

Stejně jako drahé šperky mají i staré hodinky své vlastní příběhy a zatímco člověk může provádět nejrůznější výzkum z vnějšku (hlídaly snad čas francouzskému hraběti v belle époque nebo britské rockové hvězdě v swingujících šedesátých letech?), jak mi jednou řekl hodinový specialista, s vintage hodinkami opravdu nevíte, na čem jste, dokud neotevřete pouzdro. Tak co je uvnitř?

Pro začátek stopy těch, kteří je přivedli k životu nebo zpět k životu: hodináři někdy vyrývali svá iniciála a s trochou detektivní práce je někdy možné zjistit, zda to byl přísný vedoucí hodinář v Londýně nebo nervózní mladý učedník v Paříži, kdo se nad nimi lopotil před mnoha desetiletími (tuto část miluji — posílá mě to do nekonečných králičích nor minulých životů). Jiné značky odhalují různá tajemství: čísla a symboly jsou někdy podle očekávání, jindy naznačují falzum nebo „frankensteinovské" hodinky (vytvořené z několika různých hodinek).

V tomto případě (slovní hříčka nezamýšlena) jsme doslova vyskočili do vzduchu, když jsme objevili vybledlou výrobní značku (E J a přesýpací hodiny), naznačující, že hodinky byly vyrobeny v dílně Edmonda Jaegera v době, kdy sám velký muž — zobrazený zde — byl ještě naživu a řídil show (fascinuje mě Jaeger a jeho vztah s Louisem Cartierem — dva tvůrčí géniové — více o jejich alianci v #thecartiersbook). Pak je tu strojek (2. obrázek), bijící srdce stále tikající i po vyjmutí z pouzdra.

Často u starých hodinek byl #watchmovement v průběhu let opravován nebo vyměněn, ale otevření tohoto raného #cartiertonneau odhalilo originální strojek uvnitř.

Připadal mi docela krásný a také mě přinutil přemýšlet… přemýšlela jsem o mladém muži, jemuž věrně měřil čas, jak se minuty proměňovaly v hodiny a měsíce a léta… stálý společník v radostech i starostech a měnících se érách. Ještě tolik sdílet.

V posledních několika měsících jsem byla mnohokrát překvapena při hledání skutečných lidských příběhů za starými hodinkami. Pokračování příště!

Tento článek byl přeložen z angličtiny. Zobrazit původní anglický text

Jaká neuvěřitelná cesta do země perel. Téměř to působí surreálně. Po letech čtení a studia Jacquesových deníků bylo ohromující oživit to vše v barevné, smyslové realitě sledováním jeho kroků a zažít ten stejný pocit úžasu, který cítil při přistávání z lodi v Bahrajnu poprvé před více než sto lety. Tolik nádherných příběhů a obrázků ke sdílení, ale nejprve, abych nastínila perlové prostředí, zde je přímo úchvatný kus.

Když zvážíte, jak dlouho trvá najít dostatek přírodních perel, které se shodují ve velikosti/tónu/tvaru pro jediný jednořadý náhrdelník (můj dědeček mi říkal, že nebylo neobvyklé čekat Cartierovi alespoň desetiletí na vytvoření náhrdelníku z přírodních perel), je skutečně mimořádné být svědkem jednoho v takové velikosti. Dokonce 18 řad…

Ještě zvláštní bylo, že mi tento náhrdelník ukázali Mattarovi @mattarjewelers, rodina, kterou můj pra-praděd poprvé potkal v roce 1912. Tehdy se snažil lépe pochopit perlorodný obchod v regionu a koupit nějaké perly, které by odvezl zpět do své pobočky Cartier v Londýně a svým bratrům v Paříži a New Yorku, takže se setkal s několika perlorodci.

Je těžké přecenit, jak důležité #naturalpearls byly pro #thecartiers tehdy. Jako nejdražší drahokam na planetě byly #pearls neuvěřitelně vyhledávány a objev dokonalé perly mohl otřást finančními trhy celosvětově. Jak poznamenal #paulclaudel, francouzský spisovatel a diplomat (který se spřáhl s Cartierovými prostřednictvím sňatku svého syna Pierra s Marion Cartier), na počátku 20. století, kdykoli byla nalezena dokonalá přírodní perla „jejich objevení na trhu deprimuje všechny ostatní hodnoty. Mění směnné kurzy a způsobuje značný poplach, protože cítí, že jejich operační stabilita je ohrožena, jakmile je zaveden nový a nekvantifikovatelný prvek."

To vše dělá počet perel, které jsem viděla v Bahrajnu, poměrně neuvěřitelným.

Galerie obrázků

Tento článek byl přeložen z angličtiny. Zobrazit původní anglický text

Před sto deseti lety dorazil Jacques Cartier do Bahrajnu poprvé. Napsal domů svému bratru:

„Můj drahý Louis, pokud jsem správně pochopil, nejdůležitějším posláním, které mi bylo svěřeno během této cesty na Východ, je prozkoumat trh s perlami a podat zprávu o nejúčinnějším způsobu, jak perly nakupovat."

Jak si Cartier dobře uvědomoval, přírodní perly byly jako magnety pro nejbohatší ženy na světě. Od otevření jihoafrických diamantových dolů stoupla cena perel ve srovnání s diamanty na základě jejich relativní vzácnosti.

Na počátku 20. století byla kvalitní perla — ceněná spíše pro svůj kulatý tvar než lesk — oceňována čtyřikrát výše než diamant stejné hmotnosti a perlový náhrdelník mohl být dražší než obraz Rembrandta. Dokonalé přírodní perly bylo téměř nemožné najít, ale nejlepší, věřili Cartierové, pocházely ze Zálivu.

Jacques Cartier v Bahrajnu, 1912.

Problém byl, že Cartierové přišli trochu pozdě. Jiná skupina bratří klenotníků, Rosenthalové, již získala důvěru perlorodných šejků velmi chytrým trikem zahrnujícím tisíce zlatých mincí a několik oslů. Jako jediná evropská firma oprávněná nakupovat perly přímo ze zdroje, Rosenthalové nesmírně zbohatli — a Cartierové, unavení sledováním ze strany, chtěli také podíl na akci.

Stránky z cestovních deníků Jacquese Cartiera.

Příští týden budu sledovat kroky svého pra-praděda, používajíce jeho cestovní deníky jako průvodce. Předpokládám, že komunikace bude tentokrát jednodušší. Jacques napsal: „Rozhovor nebyl příliš rychlý, protože jsem předal svou zprávu v angličtině, tlumočník ji přeložil do hindustánštiny, přičemž ji trochu rozšířil, a pak šejk Youssef to přeložil do arabštiny pro hlavního šejka a také přidal své vlastní komentáře. Tímto způsobem diskuse o 50 slovech trvala půl hodiny. A pak přišla odpověď stejným řetězcem, takže výměna trvala docela dlouho!"

Pro ty, kdo jsou v dané oblasti, budu přednášet a podepisovat knihy v Ománu a Bahrajnu — a doufám, že znovu natočím některé fotografie z Jacquesových alb. Sledujte tento prostor!

Tento článek byl přeložen z angličtiny. Zobrazit původní anglický text

Jedním z mých oblíbených příběhů z raných dní Cartiera na 13 Rue de la Paix je ten, který jsem nečekaně objevila o madame Ricaudové, první ženě pracující v budově.

Byla to navlékačka perel — a dobrá — ale šéf, Alfred Cartier (můj pra-pra-pradědeček, na fotografii vpravo), zastával staromódní názor, že ženské zaměstnankyně by neměly být na stejném pracovišti jako muži, a nařídil, aby pracovala v kanceláři Cartiera na druhé straně ulice.

Mohlo to mít malý praktický smysl, ale Alfredovi záležícímu na pověsti trval na tom a jeho slovo bylo konečné.

Alespoň, to bylo, dokud jeho nejstarší syn Louis (vlevo), nový ve firmě a neznámý pro dodržování stávajícího pořádku, neměl jiný nápad... Zpochybňuje neefektivnost přenášení téměř neocenitelných perel přes ulici, aby byly navlečeny a pak zpět ve formě náhrdelníků, Louis uklidil malou místnost pod schodištěm na 13 rue de la Paix (v podstatě komoru na mopy) a navrhl madame Ricaudové, že by mohla raději pracovat tam.

Věda, že jeho otci se tato myšlenka nebude líbit, navrhl, aby to před ním utajili. Vše šlo podle plánu, dokud jednoho dne madame Ricaudové nezžíznělo a neopustila svou malou místnost hledat vodu.

Alfred, který se náhodou v té době nacházel v budově, byl šokován, když uslyšel šustění sukní, a sledoval zvuk, dokud se nestřetl tváří v tvář s vyděšenou madame Ricaudovou... Netřeba říkat, že následovala mohutná hádka mezi otcem a synem.

Alfred mohl být šéfem, ale #louiscartier, stále podrážděný z toho, že byl donucen do nešťastného sňatku pro dobro obchodu, nebyl připraven dál ustupovat svému otci. Obzvláště ne tehdy, když věřil, že má pravdu. Někdy poté bylo madame Ricaudové řečeno, že může zůstat.

Louis vyhrál bitvu a #13ruedelapaix měl svou první ženskou zaměstnankyni!#cartierparis #pearlnecklaces #cartierpearls #cartiernecklace #fatherandson #cartierhistory #thecartiersbook

Tento článek byl přeložen z angličtiny. Zobrazit původní anglický text

Kdyby mi někdo před několika lety řekl, že moje kniha bude v Le Monde i v Le Figaro ve stejném týdnu, nikdy bych tomu nevěřila. Tak úžasné otevřít noviny ve Francii — s tartelette aux abricots v ruce — a vidět toto.

Mnohé díky novinářce za rozhovor — bylo opravdu zábavné si povídat nad pomyslným čajem (tolik jsme mluvily, že jsme si ho nikdy nestihly objednat!), když jsem byla v nádherně slunné Paříži před pár týdny na prvním francouzském knižním uvedení.

Mluvily jsme o všem, od rodinného zázemí a absence diadémů, přes to, jak a proč jsem opustila svou práci v City, abych cestovala po celém světě a hledala střípky hádanky minulosti, až po to, proč trvalo tak dlouho po anglickém vydání, než byl Les Cartier konečně vydán v zemi, kde příběh začal. (Krátká verze: nejprve mi bylo řečeno, že pokud chci publikovat ve francouzštině, musí to být o 40 % kratší, protože Francouzi neměli rádi delší knihy.)

Netřeba říkat, že jsem odmítla — nedávalo mi to žádný smysl a nedokázala jsem si ani začít představit zkrátit tolik z té historie — a jsem tak ráda, že jsem počkala, protože na konec přišel perfektní vydavatel. Velké díky Les Arènes a Five Continents Editions za víru v knihu přesně tak, jak jsem ji napsala.

Ve skutečnosti jsme pro Les Cartier vtěsnali i několik dalších příběhů a obrázků spojených s Paříží. Dalším zastávkou na knižním turné je Švýcarsko — těším se, že snad uvidím některé z vás v Ženevě.

Tento článek byl přeložen z angličtiny. Zobrazit původní anglický text

Skvělé vzrušení otevřít tento víkend Le Monde a objevit tuto celostránkovou recenzi Les Cartier (2. obrázek)! Opravdu jsem to pokrytí nečekala — nejlepší možné překvapení po vyčerpávajícím a nádherném týdnu v Paříži při uvádění francouzského vydání knihy.

Děkuji Valentinu Perezovi za tuto přemýšlivou recenzi, která zdůrazňuje zaměření na rodinný příběh, vhled do tří velmi odlišných bratrů a některé dříve neprobádané prvky historie firmy — například to, jak Cartier Paris přežil německou okupaci, a komplexní povahu Jeanne Toussaint a její role.

A děkuji všem, které jsem tento týden potkala v Paříži na různých uvedeních a podpisových akcích, za jejich účast. Tato francouzská verze je pro mě samozřejmě zvláště důležitá, protože to je místo, kde příběh mé rodiny a Cartiera začal — takže to pro mě hodně znamenalo. Doufám, že si ji užijete!

C'était génial d'ouvrir Le Monde ce matin et de découvrir cette pleine page de critique sur Les Cartier ! Je ne m'attendais vraiment pas à cette couverture — la meilleure surprise possible après une semaine épuisante et merveilleuse à Paris pour le lancement de la version française du livre.

Merci à Valentin Perez pour cette critique réfléchie, qui met l'accent sur l'histoire de la famille, sur les trois frères très différents et sur certains éléments jusqu'alors inexplorés de l'histoire de la firme (comme la façon dont Cartier, 13 rue de la Paix, a survécu à l'occupation allemande et la nature complexe de Jeanne Toussaint et son rôle dans l'histoire).

Et merci à tous ceux que j'ai rencontrés à Paris cette semaine lors des différents lancements et dédicaces d'être venus — cette version française est évidemment particulièrement importante pour moi, car c'est là que l'histoire des Cartier a commencé. J'espère que vous l'apprécierez !

Galerie obrázků

Tento článek byl přeložen z angličtiny. Zobrazit původní anglický text

Uvedení Les Cartier v Paříži 📕

#lescartier #thecartiers #cartierparis #cartier #cartierfamily #cartierjewelry #artcurial #paris

Tento článek byl přeložen z angličtiny. Zobrazit původní anglický text

La première critique de Les Cartier est sortie aujourd'hui dans Madame Figaro — et j'en suis ravie.

J'ai été particulièrement touchée par la conclusion, qui fait référence aux conversations que j'ai eues avec mon grand-père : « J'espère seulement que ce récit transmettra une fraction de l'émerveillement que je ressentais lorsque j'écoutais mon défunt grand-père faire revivre les hauts et les bas d'une époque très différente. » Pari réussi, selon les mots du journaliste.

Cela signifie beaucoup pour moi que cette histoire — qui a évidemment commencé en France — soit enfin publiée en français. La date officielle de parution est le 20 octobre. Merci à tous ceux qui m'ont soutenu et qui ont été si patients en attendant cette édition. Je suis ravie de pouvoir enfin partager avec vous les histoires humaines qui se cachent derrière ces bijoux.

První recenze francouzského vydání vyšla dnes v Madame Figaro a jsem velmi ráda, že recenzentovi se kniha líbila. V obrázcích výše jsem přiložila několik krátkých výňatků z článku.

Pro mě hodně znamená mít tento příběh — který se samozřejmě celý začal ve Francii — konečně vydaný ve francouzštině. Oficiální datum vydání je 20. října. Děkuji všem, kdo byli tak podpůrní a trpěliví při čekání na toto vydání. Jsem opravdu nadšená, že mohu konečně sdílet lidské příběhy za šperky s francouzsky mluvícími čtenáři.

Galerie obrázků

Tento článek byl přeložen z angličtiny. Zobrazit původní anglický text

Malý kousek krásy na víkend. Začal velmi mokrý, takže jsem si myslela, že nám přijde vhod trochu té indickém slunci inspirované atmosféry, kterou Jacques Cartier přivezl ze svých cest na Východ.

Nádherná kombinace odvážných barev a perských motivů — a taková pozornost k detailu od návrhů po konečný produkt.

Mnoho řemeslníků by se postaralo, aby každá část byla naprosto dokonalá — „trvalo to tak dlouho, jak trvalo," řekl mi jednou z nich, „takovou práci nebylo možné uspěchat." Ozdoba, ano (představuji si toto jako třešničku na dortu velmi stylového outfitu 30. let), ale také malé umělecké dílo, které má stále moc pozvedat náladu.

Alespoň si to myslím, co vy?#cartierartdeco #jewelryasart #indianinspiration#jewelleryisart #1930sjewelry #jewelrydesigns

Tento článek byl přeložen z angličtiny. Zobrazit původní anglický text

V roce 1904, když si 29letý Louis Cartier sedl — nebo spíše hrdě si lehl — pro tento náčrt od známého umělce Emila Frianta, stoupal na výsluní.

Když se před několika lety připojil k svému otci Alfredovi v rodinném podniku, byl Cartier málo známým místním klenotníkem prodávajícím nejrůznější šperky, hodinky a kuriozity nakoupené z externích dílen.

Od té doby byl Louis zaneprázdněn: nejprve souhlasil (sice neochotně) s finančně výnosným dohodnutým sňatkem s vnučkou nejslavnějšího módního návrháře světa; pak pomohl přestěhovat Cartiera na prestižní Rue de la Paix (díky tomu ne v malé míře tomuto nešťastnému, ale strategicky úspěšnému sňatku — není to náhoda, že Maison Worth jeho tchána byl jen pár dveří dál); a za třetí zavedl to, co nazval „lichotivým stylem Cartiera."

„V minulosti umění klenotníka spočívalo pouze v sestavování krásných kamenů," vysvětloval Louis. „Chtěli jsme se vrátit ke starším tradicím a dát šperkům umělečtější charakter, přičemž je současně modernizovat."

Tento jedinečný styl spolu s jeho experimenty s použitím platiny jako montáže pro diamanty by revolucionalizoval klenotnický svět. Také by vydělil Cartiera od jeho vrstevníků v očích některých z nejlepších klientů na světě. Není divu, že Louis vypadá trochu samolibě: „Tvůrčím géniem byl," vzpomínal můj dědeček na svého strýce.

„Ale sebevědomí mu nechybělo, řekněme to takhle!"

Více o brilantním, komplikovaném, často frustrujícím, ale velmi milovaném Louisovi lze nalézt v knize.

Galerie obrázků

Tento článek byl přeložen z angličtiny. Zobrazit původní anglický text

Zábavné — a poněkud surrealistické — přistát toto na prahu!#thecartiers #tankchinoise #cartierfamily #cartiercollection #cartierjewelry #vintagecartier #jewellerydesign #jewelryhistory

Tento článek byl přeložen z angličtiny. Zobrazit původní anglický text

Stejně jako mnozí jiní jsem byla otřesena a skutečně zarmoucena smrtí královny Alžběty II. Jaký neuvěřitelný panovník a skutečně člověk — v tolika ohledech. Cítím se velmi šťastná, že jsem vyrůstala s ní jako naší královnou, ženou, která důsledně ztělesňovala tak důležité hodnoty po desetiletí změn. V posledních několika dnech bylo zvláštní slyšet vzpomínky těch s osobními příběhy — milovala jsem ten, kde americký turista ve Skotsku nepoznal JV a zeptal se, zda se někdy setkala s královnou — na což odpověděla, že ne, ale její ochranný důstojník Dickie, který s ní byl tehdy, ano. Turista byl natolik ohromen, že požádal královnu, aby ho vyfotila s ochranným důstojníkem! Můj dědeček by se u tohoto příběhu zasmál a myslím, že způsobem její smrt přináší zpět vzpomínky na mnohé z našich zesnulých prarodičů — ty, kteří prožili válku a velké změny a vyšli z ní nejen s pocitem povinnosti a tiché důstojnosti, ale také s humorem, laskavostí a celkovou nevzrušivostí. Připadá mi to jako konec éry. Sdílím oblíbenou fotografii Jejího Veličenstva na 175 New Bond Street — dávno před tím, než jsem se narodila. Byla to pravděpodobně bůhvíkolikátá návštěva toho dne, ale přesto se usmívá, zajímá se a je přístupná, jak si ji mnozí pamatují. Odpočívej v pokoji, Alžběto Velká.

Tento článek byl přeložen z angličtiny. Zobrazit původní anglický text